Historie
Francouzský buldoček patří do velké „rodiny“ dogovitých psů, jejichž původ je odvozován od tibetské dogy. Dogovití psi (molossové) byli v historii využíváni jako psi váleční, pomáhali lovit nebezpečnou zvěř a samozřejmě hlídali svého pána a jeho majetek. (Zvláště proslulé jsou dogy starých Asyřanů, molosské dogy chované ve starověkém Římě a britští mastifové Caesarovy doby.) Z této prastaré skupiny byly vyšlechtěny linie psů menšího vzrůstu, vhodné pro kdysi populární kratochvíli – zápasy psů s býky a psí zápasy. Díky úspěchům v býčí aréně se malým dogám začalo říkat „býčí psi“ – bulldogs – buldoci. (Výraz bulldog se objevuje kolem roku 1630. )
V roce 1835 došlo k zákazu zvířecích zápasů. Buldoci tím ale rozhodně nezanikli. Chovatelé se ale rozdělili na dva tábory. Jedni se rozhodli zachovat pracovní vlastnosti svých psů, oživili je krví teriérů, čímž vznikla plemena dnes nesprávně označovaná jako „bojová“ (anglický bulteriér, stafordšírský bulteriér, americký stafordšírský teriér, americký pitbulteriér…) Druhá skupina se rozhodla přešlechtit buldoka na psa společenského. Díky těmto šlechtitelům se dnes můžeme těšit z jedné z největších kuriozit psího světa – anglického buldoka.
Do Francie se malí buldoci dostali s řemeslníky, kteří byli z Anglie vyhnání průmyslovou revolucí. Ve Francii se buldoci křížili s jinými plemeny. Se kterými nevíme. Chudina si žádné záznamy nevedla. Předpokládá se, že to mezi jinými byli domácí terrier-boulles, což byl údajně jakýsi přechod mezi anglickým buldokem a jeho malým bratrancem toy buldokem. Nejednalo se snad přímo o plemeno jako takové, protože v důsledku křížení s mopsy, teriéry a jinými míšenci byli psi označovaní jako terrier-boulles značně velikostně i exteriérově nejednotní. Tak došlo postupně ke vzniku francouzského buldočka.
Své zastánce má i teorie, která nehodlá přeceňovat vliv anglických psů při vytváření plemene. Tito poukazují na fakt, že již staří Keltové chovali na území Francie velké psy dogovitého typu, stejně jako někdejší obyvatelé Británie.
Uznávaní kynologové a chovatelé (zvláště angličtí) zpočátku nad francouzským buldočkem ohrnovali nos, nicméně obyčejní lidé ho milovali. Chovali ho jako krysaře, doprovázel vozky, dělal společnost dámám lehčích mravů, oblíbila si jej pařížská bohéma. Buldoček se nakonec pro své vynikající vlastnosti psa – společníka probojoval do pařížských salónů. Když se král Edward VII. nechal v Paříži vidět se svým buldočkem Paulem, nemohl plemeni udělat lepší propagaci. Náhle chtěl mít každý, kdo něco znamenal, malou „proletářskou obludku“ doma. Z pracovního opovrhovaného „podvraťáka“ se stal zakrátko luxusní společenský pes.
K nevelké radosti a přes protesty místních chovatelů buldoků se dobře uchytil i v Anglii, a tak definitivně zrušil „monopol“ ostrovní země na plemena typu buldoka. Dnes má francouzský buldoček širokou chovatelskou základnu de facto všude, kde lidé žádají dobré psí společníky a čtyřnohé psí mazlíčky.
Diskusní téma: Z Historie
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
